Zpět v ČR

Před návratem do ČR, jsem musela absolvovat let z New Yorku JFK s přestupem v Londýně, kde jsem měla mít cca 2 a půl hodinky na přestup.

V klidu. Lítala jsem často, přestupy mám zmáklý, kontroly mám zmáklý, všechno mám zmáklý.

No, zas tak v klidu to nebylo.

Letadlo z JFK mělo zpoždění. A to dost velký. 2 hodiny jsme čekali na runwayi.

Když letadlo vzlítlo, nebyla jsem to už já, ale slzavý údolí. Já hňup, jsem si zabookovala sedadlo u okýnka.
Nikdy, NIKDY (!!!) si nebookujte sedadlo u okna, když jste naprosto citově labilní a opouštíte druhý domov a teď ho musíte sledovat z okýnka letadla.
Provedla jsem svůj rituál - nasadila si sluchátka a pustila si písničku, kterou poslouchám vždycky, když letadlo vzlétá.
Děláte to tak taky? Nebo máte jiný rituál?
Přede mnou si hned někdo sklopil sedačku, zezadu mi někdo věčně kopal do sedadla.
Naštěstí jsem našla volná místa a přesedla si, mohla jsem být sama se svýma myšlenkama.

Po probrečenym dnu a několika hodinách strávených naprosto stejně v letadle, jsme přistávali a já se ptala letušky, jestli to dám s tím přestupem.
Dáte. To jo....

Vyběhla jsem z letadla, běžela jsem na přestup.
Za necelých 20 minut mi letí letadlo do ČR.
Hnala jsem se bludištěm chodeb. Srdce mi bušilo až v krku,.
Doběhla jsem ke gate, s nataženou rukou a v ní pas s letenkou, šťastná, že jsem to zmákla.
Nezmákla. Nepustili mě.
To mě opustil smutek a dostala jsem tantrum.
Samozřejmě za to nemohly ženský, který na gate zrovna byly, ale já jsem si to na nich vybila.
Volala jsem našim, aby na letiště ještě nejezdili, že nevím, co se bude dít.
Musela jsem se vymotat a dostat se k letecké společnosti se kterou jsem měla letět a začal kolotoč. Řekli mi, že mi dají let až někdy za další 4 hodiny.
Vztekle jsem si vybojovala let za další hodinu a půl, protože další 4 hodiny jsem odmítala čekat.
Dala jsem vědět našim. Za chvilku jsem doma.

Nasedla jsem na letadlo. Žádná tv s výběrem filmů, hudby; nic.
Namáčklá v malým prostoru, jsem poslouchala songy ze svýho telefonu, objednala si jacka s colou.
A začala jsem přemítat nad tím, co se stalo a co se bude dít.
Co bude teď?

Praha.

Je to tu. Jsem zpět.
Čekám na kufr. Vidím kuřáckou místnost, přemýšlím, že si půjdu ještě zakouřit.
Ne, čeká na mě rodina.
Vidím kufr, popadnu ho.
Procházím přes kontrolu.
Vcházím do příletové haly.
.........................
Nikde nikdo. Naši tu ještě asi nejsou. Tak přece jen půjdu na to cigáro.
Jdu ke dveřím,
A vidím známé tváře.
Táta. Mamina. Ségra.
Vidím nápisy jako Welcome home, we missed you...
Táta s mamkou začali brečet.
2 roky bez nich.
Rozbrečela jsem se taky.
Kašlu na to.

Úleva.
A ...
A zvláštní pocit.
Slyším češtinu. Nic neobvyklýho. S mamkou jsem byla hodně v kontaktu. S Luckou jsme se bavily česky. S pár holkama v USA taky.
Ale bylo to prostě jiný.
Jeli jsme na oběd.
Kecali jsme, bavili se, jedli. Jako kdybych nikdy neodjela.
Měla jsem se cítit 'doma'.
Usmívala jsem se. Ale uvnitř jsem křičela.
Co se to dějě? Co to dělám? Kde to jsem?
???
Ségra se vrátila do práce a já jela s našima domů.
Domů.
DOMA: co to slovo znamená?
Je to místo kde jsem vyrostla?
Místo, kde mám rodinu?
Moje postel?
Místo, který jsem tak důvěrně znala, se změnilo.
Bylo to rekonstrukcí?
Tím, že si naši pořídili pár nových věcí do domácnosti?
Nebo jsem se změnila já?
Připadala jsem si neschopně.
Hele, Amy! Naše kočka. byla ještě kotě, když jsem odlítala. Nepamatuje si mě. Jdu jí pohladit, okamžitě mě pokouše a poškrábe ruku a schová se.
Taky se chci schovat.
Culture shock.
Musím se znovu učit věci, který byly dřív tak samozřejmý.
Připadám si ještě víc sama, než jsem byla v NYC.
Vidím na našich, jak jsou rádi že jsem zpět.
Ale já se cítím ztraceně. Nemůžu to na sobě nechat znát. Nechci je zklamat. chci je vidět šťastný.
Ten pocit je neuvěřitelnej, Strašně neuvěřitelnej.
Jsem doma. Nebo ne?
Všechno mi přijde cizí.
Jsem kočovník, co hledá stále svoje místo?
Nebo kočovník, který hledá především sebe sama?

Žijeme v době,  kdy maj holky, který jsou mladší než já, 1, 2, 3 děti, kdy je naprosto, bez uvozovek, normální, že každé z jejich dětí má jinýho otce.
Během roku se mi několikrát na mém facebooku zobrazí, že je někdo zasnoubený, že čeká dítě atp..  Očekává se to od nás? Je to tak, že máme chodit do školy (v týhle společnosti je samozřejmostí vejška, kterou nemám), udělat si děti ( s láskou nebo bez ), vzít se ( s láskou nebo bez ), nezáleží na tom v jakém to je pořadí; vzít si hypotéku na byt, či dům, chodit do práce, platit účty, postarat se o rodinu a jet tímhle tempem až do konce života?..
Ale jakmile vybočujete z řady, jste někdo v jejich věku, cestujete, snažíte se poznávat svět, možná i sami sebe, je to špatně a kouká se na nás skrz prsty?
...

Jsem doma.
Dnes je to rok.
...